Filadelfie po práci
Nejen prací je člověk živ. Pobyt za velkou louží, ve velkoměstě typu Filadelfie přímo vyzývá k volnočasovým aktivitám. Odpoledne, noci a víkendy mám volné a snažím se je vyplnit, čím se dá. Takže telegraficky:
Mezi mé nejmilejší mimopracovní aktivity zcela jednoznačně patří běh/výklus. Již při balení kufru jsem na to myslel, a asi polovinu hmotnosti mého oddílu s prádlem tvořila běhací výbavička. Tedy homo elasťáky bez podšívky, více než desetileté termotričko nejmenované švédské značky, dvanáctiletá čelenka Klimatex a asi rok staré, již velmi vzdušné maratonky Adidas. První týden byl veskrze seznamovací – v okruhu zhruba 15 – 20 km je většina terénu pokryta souvislou zástavbou. Toto jsem si ověřil jak srovnáním různých topografických map, tak i pohledem do gůglích ortofotosnímků – v šedi aglomerace jsem objevil jen pár ostrůvků zeleně. Nejbližší z nich je historický hřbitov Woodlands – monumentální náhrobky z 19. století by jistě byly skvělou běžeckou kulisou, ale přece jen kroužit na ploše 500 x 500 metrů není ono. Dalším zelenou skvrnou je 3 km severně vzdálený Fairmount park. Oficiální filadelfské PR stránky k němu samozřejmě zmiňují jen samé superlativy – „world’s largest city park system“, „quiet natural landscapes“, „rolling hills, gentle trails, relaxing waterfront and shaded woodlands“ a samozřejmě i „deep-woods hiking“. Dle popisu tedy dokonalý lesní porost, který kvalitně ukojí touhy rekreačního orientačního běžce z Valašska.
Druhý den pobytu se tedy navlékám do svého bizarního oděvu a vyrážím na sever. Nedbám pokynů internetových rádců a má trasa vede svoji větší částí severně od Chestnut street, tedy pomyslné bezpečnostní hranici naší čtvrti. Severněji jsou prý jen lvi/draci a taky právě v této oblasti je zvýšená koncentrace symbolických teček na mapě výstřelů a úmrtí zmiňovaných v mém prvním ublognutí. V upnutých elasťákách a s improvizovaným igelitovým „nosičem“ na mobil v nohavici nepůsobím příliš důvěryhodně. Navíc v této oblasti obecně mnoho typických městských běžců nepotkáte. I tak se na mě většina místních obyvatel klábosících na zápražích svých chatrných letitých dřevostaveb usmívá a vzájemně se zdravíme, ostatní mě ignorují. Míjím několik zchátraných kostelů různých odnoží katolické církve (např. Mt Zion Holy Church, Millcreek Baptist Church, Community Church of God, Ward African Methodist Episcopal Church) a dobíhám do parku. První jeho část je, jak uvádí městský web, „malebná“ - bohužel je protkaná celkem hustou sítí městských tepen střední velikosti. Na jeho nejvyšším bodě se mi otevírá panorama filadelfského downtownu. O klidu se tu nedá mluvit ani náhodou a zkouším tedy zaběhnout hlouběji do těch inzerovaných hustých lesů, chvílemi po zpevněné komunikaci, později po pěšinkách – stále je však slyšet ruch podvečerní špičky z nedaleké dálnice a městských tepen. Stmívá se a snažím se uniknout hluku dopravy, brousím místní singletreky, podbíhám několik historických tramvajových propustí a mířím stále severněji k řece Schuylkill. Již téměř ve tmě nadbíhám 8-pruhou dálnici a protínám řeku přes Strawberry Mansion Bridge z konce 19. století, po kterém se ještě v roce 1946 proháněla vyhlídková tramvaj Fairmount Park Transportation Company. Poslední úsek je psychicky nejnáročnější – téměř 8 km po asfaltové cyklostezce kolem řeky na jedné straně a rušné magistrále na straně druhé, to vše ve společnosti stovek běžců a naštěstí i běžkyň různých výkonnostních a váhových kategorií.
I další mé výběhy jsou ryze městské a pro OB běžce docela frustrující – alejnatých prázdných ulic je tu dostatek, ale Štákovy paseky to nejsou.
Regionální veřejná společnost SEPTA provozuje ve Fialdelfii a okolí vlakovou a autobusovou dopravu, metro, trolejbusy, tramvaje a meziměstskou pozemní dráhu. Časově se dá však spolehnout jen na kolejovou dopravu – autobusy ani trolejbusy mívají často zpoždění a jízdenky taky nejsou zadarmo. Vzhledem k minimálnímu převýšení celé aglomerace jsem jako primární dopravní prostředek na svůj měsíční pobyt zvolil kolo. I bazarové kousky se dají sehnat minimálně za desítky USD a proto je Indego, místní bike-sharing jasnou volbou. Za 16 USD na měsíc je k dispozici neomezený počet hodinových výpůjček jednoho z více než 1000 kol, které si můžete vyzvednou a vrátit na kterékoliv ze 146 stanic. K aktivaci služby postačí platební karta, proces registrace zabere pár minut a již můžete zamířit k nejbližší stanici pro kolo. Robustní městské kolo se dvěma nosiči, praktickým osvětlením a třemi převody je mi skvělým společníkem. Stanic je po městě dostatek a hodina na projížďku bohatě stačí. Navíc pauza u stanice a vložení karty s možností načtením další hodiny v ceně zabere asi minutu. Pro datové analytiky společnost Indego nabízí mnoho údajů a čerstvých cyklostatistik v režimu open data.
S kolem jsem tedy nezávislý, projíždím krajinou a připadám si jako psanec, který loví psance, lovec lidí.
Sport není vše a byl by hřích nevyužít místní kulturní potenciál. Začínám tím nejjednodušším – kinematografií. V aglomeraci Fialdelfie je více než 20 regulérních kin. Většinu z nich tvoří mainstreamové multiplexy, zajímavé výjimky se však také najdou. Za zmínku určitě stojí největší americký provozovatel kin promítajících nezávislou tvorbu - Landmark Theatres. Ve Filadelfii se nachází tři z jeho celkových 53 amerických multiplexů (252 sálů) zaměřujících se na nezávislý film. Atmosféra v sálech je skvělá – v největším z 5 sálů kina Ritz Five postaveném v roce 1976 nás bylo asi 10, sedadla byla pohodlná, polohovatelná, koženková, dost možná ještě původní. Stále charismatický Robert Redford se tu filmem „The Old Man & the Gun“ loučil se svoji hereckou kariérou – více než famózní rozlučka. Měl jsem štěstí a v době mého pobytu a to přesně od 18. do 28.10. probíhal v kinech Ritz Five, Ritz East a Philadelphia Film Centre „27th Philadelphia Film Festival“. Navštívit jsem však stihl jen pohodovu francouzskou komedii „woodyallanovského“ typu Doubles vies s Juliette Binoche v hlavní roli.
Chtěl jsem poznat i artová kina mimo velkoměsto a udělal jsem si noční výlet do klasického maloměstského kina v Ambleru z roku 1928. Třikrát jsem přesedal, jízdenky vyšly na 12 USD a cesta trvala i s čekáním na nestihnutý spoj dvě hodiny. Vidět na velkém plátně drsňáka Pepka v podání Gena Hackmana ve filmu Francouzská spojka, jak nenápadně vystupuje a nastupuje z metra jistě stojí za tu námahu. Celý zadýchaný, pět minut po začátku filmu dobíhám k prodejní kabince a je mi oznámeno, že je vyprodáno. Nenechávám se odbýt a vysvětluji slečně své nadšení pro film a logistické potíže předchozích dvou hodin a jsem v sále. Právě končí úvodní slovo uvaděče a sál je téměř vyprodán – zakopávám o francouzské hole místního seniora a usazuji se na atraktivní místo uprostřed sálu. Film dle očekávání nezklamal, ale analytický seminář jsem už kvůli stíhání posledního vlakového spoje do Philly nestihl. Nejvíce mě zaujal zájem místní komunity o film a také perfektní stav kina, které bylo zrekonstruováno do podoby v roce 1928 včetně expozice původních analogových projektorů.
Zatím poslední filmový zážitek mám z minulého týdne. Fredie Mercury je má srdcovka a navíc podezřele vysoké hodnocení na CSFD dává tušit, že film Bohemian Rhapsody je pro mě povinou četbou. Není to žádná artovka a tak zkouším 8 minut vzdálený „neartový“ multiplex Cinemark. Atmosféra je poněkud odlišná než v „artových kinech“ – všude se válí obaly od popcornu a PETky, před filmem mě čeká 20 minut trailerů, sedačky jsou velmi pohodlé a je slyšet bučení teenagerů při „homoscénách“. Ikdyž působí Rami Malek poněkud subtilněji a zženštěleji než Freddie, tak jsem jeho výkonu po celou dobu věřil skoro vše. Závěrečná scéna z Wembley je perfektní a fanoušci Queenů budou mlaskat blahem – tak jako já.
Mexická kolegyně z dětského urgentu Guadalajara, se již vrací domů
a tak jsme se domluvili na společný kulturní večer. Měla již koupené lístky na Jazzový koncert v baru Chris' Jazz Cafe a já jsem se rád připojil. Vystupoval filadelfský vibrafonista Tony Miceli a jeho trio. I bez rezervace jsme dostali stůl přímo pod podiem, ale lhal bych, kdybych řekl, že jsem si to užíval. Koncert začínal až v deset a dorazil jsem už značně unavený z práce a nejspíše i z akcí předchozích dní. Asi jsem nebyl příliš skvělý společník, dal jsem si 350 ml (12oz) Pale Ale z místního pivovaru Yards Brewing Co. a byl konec. Zvládl jsem asi hodinu poslechu těch složitých, jistě geniálních konstrukcí Toniho a spol. a kolmo jsem se v polospánku přemístil na ubikaci.
Aby ten výčet kulturních a rádoby kulturních aktivit byl kompletní, tak musím zmínit i jeden vtipný z minulého týdne. Domácí mě seznámili se svoji kamarádkou Kate, knihovnicí, historičkou a PR specialistkou z univerzitní knihovny. Diskuze se stočila i k večeru „square dance“ pořádaném v pátek v katolickém kulturáku. Je to prý zcela otevřená akce pro studenty, důchodce, děti, LGBT komunitu, zkrátka pro širokou veřejnost. Historie „square dance“ sahá do Anglie 16. století, ale v mnoha oblastech USA již zcela zlidověl. YouTube videa i vyprávění Kate a domácích mi dala tušit, že to může být velmi autentický americký zážitek; navíc je prý o tanečníky nouze a nemusím se bát, že „budu sedět v koutě“. Kostelní komplex Saint Mary's Church je vzdálen asi 10 minut klidné chůze od mého ubytování. Když jsem dorazil na místo, tak již bylo vše v plném proudu, parket byl plný a tančící, ve věku asi od 18 do 80, křepčili a hrála živá country kapela. Tamci šéfoval David Harvey - „caller“, tedy vyvolávač tanečních kroků s umělým knírkem a kovbojským kloboukem. Znal jsem jen Kate, která již měla partnera - muže střední postavy s brýlemi a licousy. Vyčkal jsem konce prvního tance a hledal někoho do páru – oslovil jsem tedy dívčí pár, kterému jsem chtěl nabídnout své taneční služby, aby děvčata nemusela tančit spolu. Se slovy „ my jsme partnerky“ jsem byl však odmítnut. Začal jsem být lehce nervózní, protože nikdo z opačného pohlaví již nezbýval. Po stranách sálu postávalo několik zoufalců ve stejné situaci jako já. Myslel jsem si, že se tančí ve čtveřicích a tak jsem oslovil jednoho z postávajících, abychom se k někomu připojili a minimalizovali tak naše zoufalství. Záhy jsem zjistil, že se sice tančí ve čtveřicích, ale většina figur počítá s párem muž – žena. No tak jsme tančili, bylo to divné, ale nějak to šlo a bylo veselo. V dalším tanci jsem již nafasoval slečnu, psycholožku z regionální poradny pro boj proti závislostem, byla tu již po třetí, takže mně školila. Po několika kolech jsem začal chápat povely callera a vše začalo dávat smysl. Na to jak hloupě to z videí vypadalo, musím přiznat, že jsem se i dobře bavil.
To jsou jen některé volnočasové aktivity posledních 2 týdnů, další včetně galerie Barnes Foundation a architektonického okénka třeba příště.
Mezi mé nejmilejší mimopracovní aktivity zcela jednoznačně patří běh/výklus. Již při balení kufru jsem na to myslel, a asi polovinu hmotnosti mého oddílu s prádlem tvořila běhací výbavička. Tedy homo elasťáky bez podšívky, více než desetileté termotričko nejmenované švédské značky, dvanáctiletá čelenka Klimatex a asi rok staré, již velmi vzdušné maratonky Adidas. První týden byl veskrze seznamovací – v okruhu zhruba 15 – 20 km je většina terénu pokryta souvislou zástavbou. Toto jsem si ověřil jak srovnáním různých topografických map, tak i pohledem do gůglích ortofotosnímků – v šedi aglomerace jsem objevil jen pár ostrůvků zeleně. Nejbližší z nich je historický hřbitov Woodlands – monumentální náhrobky z 19. století by jistě byly skvělou běžeckou kulisou, ale přece jen kroužit na ploše 500 x 500 metrů není ono. Dalším zelenou skvrnou je 3 km severně vzdálený Fairmount park. Oficiální filadelfské PR stránky k němu samozřejmě zmiňují jen samé superlativy – „world’s largest city park system“, „quiet natural landscapes“, „rolling hills, gentle trails, relaxing waterfront and shaded woodlands“ a samozřejmě i „deep-woods hiking“. Dle popisu tedy dokonalý lesní porost, který kvalitně ukojí touhy rekreačního orientačního běžce z Valašska.
Druhý den pobytu se tedy navlékám do svého bizarního oděvu a vyrážím na sever. Nedbám pokynů internetových rádců a má trasa vede svoji větší částí severně od Chestnut street, tedy pomyslné bezpečnostní hranici naší čtvrti. Severněji jsou prý jen lvi/draci a taky právě v této oblasti je zvýšená koncentrace symbolických teček na mapě výstřelů a úmrtí zmiňovaných v mém prvním ublognutí. V upnutých elasťákách a s improvizovaným igelitovým „nosičem“ na mobil v nohavici nepůsobím příliš důvěryhodně. Navíc v této oblasti obecně mnoho typických městských běžců nepotkáte. I tak se na mě většina místních obyvatel klábosících na zápražích svých chatrných letitých dřevostaveb usmívá a vzájemně se zdravíme, ostatní mě ignorují. Míjím několik zchátraných kostelů různých odnoží katolické církve (např. Mt Zion Holy Church, Millcreek Baptist Church, Community Church of God, Ward African Methodist Episcopal Church) a dobíhám do parku. První jeho část je, jak uvádí městský web, „malebná“ - bohužel je protkaná celkem hustou sítí městských tepen střední velikosti. Na jeho nejvyšším bodě se mi otevírá panorama filadelfského downtownu. O klidu se tu nedá mluvit ani náhodou a zkouším tedy zaběhnout hlouběji do těch inzerovaných hustých lesů, chvílemi po zpevněné komunikaci, později po pěšinkách – stále je však slyšet ruch podvečerní špičky z nedaleké dálnice a městských tepen. Stmívá se a snažím se uniknout hluku dopravy, brousím místní singletreky, podbíhám několik historických tramvajových propustí a mířím stále severněji k řece Schuylkill. Již téměř ve tmě nadbíhám 8-pruhou dálnici a protínám řeku přes Strawberry Mansion Bridge z konce 19. století, po kterém se ještě v roce 1946 proháněla vyhlídková tramvaj Fairmount Park Transportation Company. Poslední úsek je psychicky nejnáročnější – téměř 8 km po asfaltové cyklostezce kolem řeky na jedné straně a rušné magistrále na straně druhé, to vše ve společnosti stovek běžců a naštěstí i běžkyň různých výkonnostních a váhových kategorií.
I další mé výběhy jsou ryze městské a pro OB běžce docela frustrující – alejnatých prázdných ulic je tu dostatek, ale Štákovy paseky to nejsou.
 |
| Demolice zchátralého kostela - bude zde bytovka |
 |
| Schuylkill River |
Regionální veřejná společnost SEPTA provozuje ve Fialdelfii a okolí vlakovou a autobusovou dopravu, metro, trolejbusy, tramvaje a meziměstskou pozemní dráhu. Časově se dá však spolehnout jen na kolejovou dopravu – autobusy ani trolejbusy mívají často zpoždění a jízdenky taky nejsou zadarmo. Vzhledem k minimálnímu převýšení celé aglomerace jsem jako primární dopravní prostředek na svůj měsíční pobyt zvolil kolo. I bazarové kousky se dají sehnat minimálně za desítky USD a proto je Indego, místní bike-sharing jasnou volbou. Za 16 USD na měsíc je k dispozici neomezený počet hodinových výpůjček jednoho z více než 1000 kol, které si můžete vyzvednou a vrátit na kterékoliv ze 146 stanic. K aktivaci služby postačí platební karta, proces registrace zabere pár minut a již můžete zamířit k nejbližší stanici pro kolo. Robustní městské kolo se dvěma nosiči, praktickým osvětlením a třemi převody je mi skvělým společníkem. Stanic je po městě dostatek a hodina na projížďku bohatě stačí. Navíc pauza u stanice a vložení karty s možností načtením další hodiny v ceně zabere asi minutu. Pro datové analytiky společnost Indego nabízí mnoho údajů a čerstvých cyklostatistik v režimu open data.S kolem jsem tedy nezávislý, projíždím krajinou a připadám si jako psanec, který loví psance, lovec lidí.
Sport není vše a byl by hřích nevyužít místní kulturní potenciál. Začínám tím nejjednodušším – kinematografií. V aglomeraci Fialdelfie je více než 20 regulérních kin. Většinu z nich tvoří mainstreamové multiplexy, zajímavé výjimky se však také najdou. Za zmínku určitě stojí největší americký provozovatel kin promítajících nezávislou tvorbu - Landmark Theatres. Ve Filadelfii se nachází tři z jeho celkových 53 amerických multiplexů (252 sálů) zaměřujících se na nezávislý film. Atmosféra v sálech je skvělá – v největším z 5 sálů kina Ritz Five postaveném v roce 1976 nás bylo asi 10, sedadla byla pohodlná, polohovatelná, koženková, dost možná ještě původní. Stále charismatický Robert Redford se tu filmem „The Old Man & the Gun“ loučil se svoji hereckou kariérou – více než famózní rozlučka. Měl jsem štěstí a v době mého pobytu a to přesně od 18. do 28.10. probíhal v kinech Ritz Five, Ritz East a Philadelphia Film Centre „27th Philadelphia Film Festival“. Navštívit jsem však stihl jen pohodovu francouzskou komedii „woodyallanovského“ typu Doubles vies s Juliette Binoche v hlavní roli.Chtěl jsem poznat i artová kina mimo velkoměsto a udělal jsem si noční výlet do klasického maloměstského kina v Ambleru z roku 1928. Třikrát jsem přesedal, jízdenky vyšly na 12 USD a cesta trvala i s čekáním na nestihnutý spoj dvě hodiny. Vidět na velkém plátně drsňáka Pepka v podání Gena Hackmana ve filmu Francouzská spojka, jak nenápadně vystupuje a nastupuje z metra jistě stojí za tu námahu. Celý zadýchaný, pět minut po začátku filmu dobíhám k prodejní kabince a je mi oznámeno, že je vyprodáno. Nenechávám se odbýt a vysvětluji slečně své nadšení pro film a logistické potíže předchozích dvou hodin a jsem v sále. Právě končí úvodní slovo uvaděče a sál je téměř vyprodán – zakopávám o francouzské hole místního seniora a usazuji se na atraktivní místo uprostřed sálu. Film dle očekávání nezklamal, ale analytický seminář jsem už kvůli stíhání posledního vlakového spoje do Philly nestihl. Nejvíce mě zaujal zájem místní komunity o film a také perfektní stav kina, které bylo zrekonstruováno do podoby v roce 1928 včetně expozice původních analogových projektorů.
 |
| Prodejní kiosek v Ambleru Theathre |
Mexická kolegyně z dětského urgentu Guadalajara, se již vrací domůa tak jsme se domluvili na společný kulturní večer. Měla již koupené lístky na Jazzový koncert v baru Chris' Jazz Cafe a já jsem se rád připojil. Vystupoval filadelfský vibrafonista Tony Miceli a jeho trio. I bez rezervace jsme dostali stůl přímo pod podiem, ale lhal bych, kdybych řekl, že jsem si to užíval. Koncert začínal až v deset a dorazil jsem už značně unavený z práce a nejspíše i z akcí předchozích dní. Asi jsem nebyl příliš skvělý společník, dal jsem si 350 ml (12oz) Pale Ale z místního pivovaru Yards Brewing Co. a byl konec. Zvládl jsem asi hodinu poslechu těch složitých, jistě geniálních konstrukcí Toniho a spol. a kolmo jsem se v polospánku přemístil na ubikaci.
Aby ten výčet kulturních a rádoby kulturních aktivit byl kompletní, tak musím zmínit i jeden vtipný z minulého týdne. Domácí mě seznámili se svoji kamarádkou Kate, knihovnicí, historičkou a PR specialistkou z univerzitní knihovny. Diskuze se stočila i k večeru „square dance“ pořádaném v pátek v katolickém kulturáku. Je to prý zcela otevřená akce pro studenty, důchodce, děti, LGBT komunitu, zkrátka pro širokou veřejnost. Historie „square dance“ sahá do Anglie 16. století, ale v mnoha oblastech USA již zcela zlidověl. YouTube videa i vyprávění Kate a domácích mi dala tušit, že to může být velmi autentický americký zážitek; navíc je prý o tanečníky nouze a nemusím se bát, že „budu sedět v koutě“. Kostelní komplex Saint Mary's Church je vzdálen asi 10 minut klidné chůze od mého ubytování. Když jsem dorazil na místo, tak již bylo vše v plném proudu, parket byl plný a tančící, ve věku asi od 18 do 80, křepčili a hrála živá country kapela. Tamci šéfoval David Harvey - „caller“, tedy vyvolávač tanečních kroků s umělým knírkem a kovbojským kloboukem. Znal jsem jen Kate, která již měla partnera - muže střední postavy s brýlemi a licousy. Vyčkal jsem konce prvního tance a hledal někoho do páru – oslovil jsem tedy dívčí pár, kterému jsem chtěl nabídnout své taneční služby, aby děvčata nemusela tančit spolu. Se slovy „ my jsme partnerky“ jsem byl však odmítnut. Začal jsem být lehce nervózní, protože nikdo z opačného pohlaví již nezbýval. Po stranách sálu postávalo několik zoufalců ve stejné situaci jako já. Myslel jsem si, že se tančí ve čtveřicích a tak jsem oslovil jednoho z postávajících, abychom se k někomu připojili a minimalizovali tak naše zoufalství. Záhy jsem zjistil, že se sice tančí ve čtveřicích, ale většina figur počítá s párem muž – žena. No tak jsme tančili, bylo to divné, ale nějak to šlo a bylo veselo. V dalším tanci jsem již nafasoval slečnu, psycholožku z regionální poradny pro boj proti závislostem, byla tu již po třetí, takže mně školila. Po několika kolech jsem začal chápat povely callera a vše začalo dávat smysl. Na to jak hloupě to z videí vypadalo, musím přiznat, že jsem se i dobře bavil.To jsou jen některé volnočasové aktivity posledních 2 týdnů, další včetně galerie Barnes Foundation a architektonického okénka třeba příště.
Komentáře
Okomentovat